Soutok je unikátní krajina, která začala o pestrost kvůli konvenčním způsobům hospodaření přicházet. Hospodaření v posledních dekádách ji měnilo k horšímu a druhová pestrost je v podstatě pozůstatkem dob minulých. Vzácné a ohrožené jsou ty druhy, jejichž životní prostředí ubývá nebo mizí, ať už kvůli změnám lesního hospodaření, vodního režimu nebo zemědělské činnosti.

Mizející otevřené lesy a jejich druhy

Dřívější lesy vypadaly úplně jinak, než ty dnešní. Vlivem jiných potřeb dřívějších hospodářů a obyvatel šlo spíše o pozvolnou mozaiku pařezin, otevřených porostů i starých stromů. Na toto prostředí je vázáno ohromné množství organismů, většina z nich ale v posledních desetiletích rychle mizí. Hlavní příčinou je fakt, že prakticky zmizelo jejich životní prostředí – otevřené lesy. Ještě v roce 1938 zabíraly otevřené lesy či louky s velkým množstvím solitérních stromů necelou polovinu lesů na Soutoku. Přitom to bylo již poměrně dlouhou dobu po tom, co začala intenzifikace lesního hospodaření – dřívější rozloha tohoto biotopu musela být ještě větší. V průběhu 20. století však byly tyto lesy nahrazeny hustým zapojeným lesem vysokým, se stejnověkými porosty obnovovanými pasekami. Tyto poslední zbytky jsou navíc fragmentovány do izolovaných, od sebe vzdálených plošek. Světlomilné druhy, druhy potřebující ke svému životu či vývoji velmi staré stromy nebo pařezy s trouchnivějícím dřevem, mají vyhovující podmínky velmi vzácně, vyskytují se „ze setrvačnosti“ (tzv. extinkční dluh) či na náhradních stanovištích. Jejich vymizení – pokud by se jim potřebné podmínky nezajistily úpravou lesního hospodaření – by bylo jen otázkou času. Pro podporu světlých lesů a druhů na ně vázaných by se měly výchovnými a těžebními zásahy porosty postupně prořeďovat na úkor těžeb v jednotvárných a rozsáhlých obnovních blocích. Důležité je rovněž prosvětlování lesních okrajů, a také uvolňování starých mohutných stromů uvěžněných v zapojeném porostu.

Umírající solitéry a stromy – veteráni

Staré solitérní stromy jsou jedním ze symbolů oblasti. Na vzhledově podobné stromy – mohutné, výrazně starší než okolní porost – ale narazíte nejen na loukách, ale i v lese. Jejich habitus dokazuje, že vyrůstaly v podmínkách otevřených lesů, na jejich formování měl vliv dostatek slunečního záření. Takové stromy – veteráni – jsou domovem širokého spektra organismů od mravenců či brouků po ptáky, kteří je s oblibou vyhledávají ke hnízdění.

Těchto stromů – veteránů bylo v oblasti Soutoku napočítáno téměř dvanáct tisíc (podívejte se na interaktivní mapu); nejvíce dubů (63 %), následovaných jasany, vrbami, jilmy a topoly. Největší exempláře dosahují i několikametrových průměrů. Velká část z nich je ale ve špatném zdravotním stavu (například s proschlou korunou) nebo mrtvá. To je dáno jak změnou vodního režimu, tak zapojením okolního lesa. Pokud bychom do budoucna takové stromy neobnovili, vymizela by za pár desítek let s nimi i většina jejich obyvatel. Kromě obnovy je třeba tyto veterány v hustých porostech uvolnit prokácením blízkého okolního porostu. Tím se prodlouží životaschopnost samotného stromu, a také atraktivita prostředí pro cenné druhy vázané na světliny a osluněné části stromů.

Těžba dřeva

Pro poslední desetiletí jsou typické vysoké těžby. Ty jsou dány nevyrovnanou věkovou strukturou zdejších lesů, kdy do mýtního věku dorůstá velké množství porostů. Plocha porostů o stáří do dvaceti, třiceti let (tedy nedávno vytěžených) přesahuje 30 %, na některých místech (třeba Tvrdonicku) byla vykácena skoro polovina porostů. Za minulé desetiletí se tak výrazně změnila věková struktura lesa: mladé porosty (do 50 let) zabírají dvojnásobek, rozloha těch starých klesla téměř na polovinu. Zbytky starých porostů jsou navíc velmi fragmentovány a izolovány.

Právě staré porosty jsou ale pro organismy obvykle mnohem důležitější, než lesy mladé. Aby byla těžba dřeva ekonomičtější, probíhala navíc v tzv. obnovních blocích – uvnitř oplocenek na rozsáhlých plochách. Po těžbě navíc v lese nezůstávalo skoro žádné staré či mrtvé dřevo – paseky byly od zbytků pařezů vyčištěny, aby byla půda připravena pro nový porost. Takové dřevo je ale pro mnohé organismy klíčové, přípravou půdy jsou ničeny i některé druhy rostlin.

Pro účinnou ochranu přírodních hodnot proto bylo potřeba změnit konvenční způsoby lesního hospodaření, což ovšem neznamená upustit od hospodaření jako takového. Bylo však nutné upustit od obnovy porostů velkoplošnými holosečemi a nahradit je těžbami, které jsou méně intenzivní a jsou při nich ponechávány stromy vhodné pro chráněné druhy. Rozložením těžeb na delší časový úsek dojde k potřebnému prosvětlení porostů, semenáčky nebo sazenice budou mít dostatek světla pro svůj růst a mohou za několik generací okolního lesa vyrůst v takové velikány, jaké ze Soutoku známe i dnes. V několika již dnes významných lokalitách by se naopak měly uskutečňovat pouze zásahy, které zajišťují přirozenou skladbu dřevin.

Jak mění lesní hospodaření na Soutoku nový lesní hospodářský plán a proč?

Již několik desetiletí upozorňují biologové na negativní dopady současného lesnického hospodaření v oblasti Soutoku na vzácné a zvláště chráněné druhy. Vedou je k tomu mimo jiné i výsledky studií, které jasně ukazují úbytek vzácných i chráněných druhů a snižování rozlohy a kvality jejich biotopů. Nepříznivě přitom působí nejen to, co lesníci v oblasti aktivně dělají (tedy samotné intenzivní lesní hospodaření), ale i to, co naopak nedělají.

Konvenční způsoby hospodaření v lesích vznikly před cca 150 lety a prosazovaly se na území ČR různě rychle a s různou intenzitou. Tradiční formy hospodaření (jako např. pařeziny) se leckde udržely až do poloviny minulého století. Zestátnění českých a moravských lesů s centrálním plánováním usnadnily cestu k homogenizaci hospodaření. Ještě v nedávné minulosti poskytovaly lesy člověku mnoho různých užitků - pásla se v nich hospodářská zvířata, hrabalo se stelivo, osekávaly se větve jako příkrm na zimu, lesy poskytovaly dostatečné množství palivového dřeva ideálních proporcí – a žily v nich tisíce dnes stále vzácnějších druhů fauny i flóry. Centrálně plánované lesnictví však degradovalo lesy na továrny na dřevo, většina ostatních funkcí byla potlačena buď přímo stávající lesnickou legislativou, nebo jen opomíjena coby zastaralá a neekonomická. Ztratila se tak nejen pestrost ve způsobech obhospodařování našich lesů, ale také pestrost biologická.

Snahou lesníků je minimalizovat náklady a maximalizovat zisky při zachování lesa. Proto jsou dnes lesní porosty lapeny v síti tabulek, které předepisují, kolik stromů je nutné vysadit na ploše, jaký udržovat zápoj korun během jejich dospívání a jaký zvolit způsob těžby. Objem dříví v porostu hraje zásadní roli, podle které se lesníci řídí. Hustota stromů je předepsána v tabulkách a možnost odchýlit se od nich je minimální. Cílem lesního hospodáře v současnosti je vypěstovat dlouhý rovný kmen co největšího objemu s minimem vad. Les však není tvořen pouze stromy, ale představuje složitý komplex vztahů všech organismů. Úroveň poznání těchto vztahů neustále vzrůstá a současné lesní hospodaření by mělo najít mechanismy, jak tyto vztahy zachovat. Problematiku lesního hospodaření na Soutoku i to, jak by se mělo proměnit, pokud mají být uchovány zdejší přírodní hodnoty, je nastíněno v následujícím textu.

Obnova lesa podle zaběhlé praxe

Po vykácení dospělého porostu, pokud se les neobnoví sám ze semene nebo výmladků, je nutné les znovu obnovit síjí nebo výsadbou sazenic. Pro dubové sazenice je stanoven minimální počet 10 tisíc na 1 ha.

Příprava půdy pro výsadbu
Proto, aby se minimalizovaly náklady na výsadbu a následnou zhruba desetiletou péči, byl povrch paseky předem připravován pro pohyb strojů. Nedotčena nezůstala ani půda z důvodu zbrzdění růstu buřeně a zamezení výmladné schopnosti jiných než cílových dřevin. Na paseku s čerstvými pařezy vjela půdní fréza s cílem odstranit všechny nerovnosti, pařezy a rozemlít buřeň a výmladky necílových dřevin. Paseka po takovém zásahu působila velmi upraveným dojmem (spíše jako pole), ale při zásahu přicházelo o život mnoho rostlinných a živočišných druhů (např. cibulky bledule letní, larvy roháče obecného, zimující čolci dunajští). Na vyfrézovaném povrchu se rozšiřovaly invazní druhy (např. hvězdnice kopinatá), které vytlačovaly druhy původní. Na takto připravenou paseku byly pomocí zalesňovacích strojů vysazovány předpěstované sazenice dubu v hustém sponu, aby co nejsnáze odolávaly okolní buřeni.
Proto, aby nedocházelo k nadměrné likvidaci rostlin a usmrcování živočichů během obnovy lesa, bylo nutné omezit celoplošné frézování půdního povrchu a hloubkové frézování půdy. Pokud se nelze frézování zcela vyhnout, mělo by probíhat pouze v pruzích o maximální šířce 40 cm a hloubce 15 cm. Při přípravě plochy pro zalesnění by měly být ponechány všechny pařezy do výšky 5 cm nad půdní povrch tak, aby samičky roháče obecného mohly klást i k těmto pařezům. Na okrajích obnovované plochy v tzv. okapové linii by se pařezy neměly frézovat vůbec.

Velikost pasek
Lesní zákon stanovuje maximální velikost obnovního prvku (paseky) 1 ha. Pro lužní lesy na Soutoku byla v minulém lesním hospodářském plánu udělena výjimka a paseka mohla mít plochu až 2 ha. Pokud se na Soutok podíváme z ptačí perspektivy, lze spatřit, jak obnova celého komplexu probíhala. Nedotčené části lesa (porosty netěžené v minulém decéniu z popudu AOPK ČR a JMK) střídají šachovnice obnovovaných porostů, jednotlivé paseky často dělí pouze tzv. porostní žebra. Umísťování pasek, jejich velikost a koncentrace souviselo s oborním chovem i ekonomikou. Vzhledem k vyšší koncentraci zvěře v oboře je nutné výsadby oplocovat. Pokud by byly oplocovány jednotlivé paseky, vzrostla by délka plotů více než 1,5 krát. Proto byly obnovní prvky sdružovány do tzv. obnovních bloků, které byly oplocovány celé, na rozlohách až mnoha desítek hektarů. Jelikož dub při okrajích pasek odrůstá pomaleji, byla snaha vytvářet paseky co největší (2 ha). Díky tomu se snižovaly náklady na přesun mechanizace. Analogii můžeme vidět v polích. Po čase tak vznikly velké plochy mladých porostů, které v současnosti představují problém pro živočišné druhy s omezenou schopností migrace. Pro světlomilné živočichy (a právě ti patří mezi nejohroženější) totiž představuje hustý mladý les nepřekonatelnou bariéru a populace těchto druhů jsou tak často uvězněny v posledních zbytcích starších a světlejších porostů a nezbývá jim než čekat, kdy přijde řada také na ně a „jejich“ porost zmizí.

Na tento problém bylo poukazováno již velmi dlouhou dobu, oddělování jednotlivých populací živočichů s omezenou migrací vede k jejich zániku. Proto AOPK ČR navrhla v celém lesním komplexu rozptýlení obnovních prvků v co nejvyšší míře. Velikost obnovního prvku by dle nových lesních hospodářských plánů (LHP pro lesní hospodářské celky Židlochovice a Soutok s dobou platnosti 2020-2029) neměla v tvrdých a měkkých luzích přesahovat 1 ha, což opět přispívá k věkovému rozrůznění po ploše. Speciální management byl po dohodě AOPK a LČR s.p. pro nejcennější porosty, kde se holé seče (paseky) nebudou vytvářet vůbec. Je nutné také zmínit, že jednodruhové stejnověké lesní komplexy daleko méně odolávají kalamitám, chorobám a škůdcům, jak se nám v poslední době ukazuje u rekonstrukcí jasanových porostů.

Výstavky
Jediný „starodub“ může hostit stovky různých druhů organismů díky pestré nabídce různých typů prostředí na jednom jediném kmeni. Mohutné stromy oplývají množstvím dutin v různých částech kmene a mohutnějších větví a s nimi hostí také bohatá společenstva hmyzu, vázaného na toto vzácné prostředí. Některé druhy upřednostňují dutiny v horních částech kmenů, jiné naopak dutiny přízemní. Zdaleka ale nejde jen o dutiny. Mohutné stromy mají kromě živých a vitálních větví i ty postupně odumírající nebo zcela odumřelé. Např. larvy vzácného tesaříka obrovského vyžírají své chodby v dubech právě na rozhraní živého a mrtvého dřeva.

Tyto stromy na sobě často nesou místa bez kůry (tzv. zrcátka), důležitá např. pro kriticky ohroženého krasce dubového. Bývají také napadené houbami a na taková místa jsou vázáni další hmyzí specialisté. Kromě hmyzu využívají takové stromy také např. netopýři, upřednostňují je pro hnízdění vzácní ptáci (dravci, čápi, dutinoví hnízdiči).

Staroduby v oblasti Soutoku rychle ubývají. Ty na loukách trpí nedostatkem vody (hladina podzemní vody výrazně poklesla po vodohospodářských úpravách na řekách Moravě i Dyji a staré stromy už se nedokázaly nové situaci přizpůsobit), jejich souputníci v porostech kromě obecného nedostatku vláhy trpí i konkurencí okolních vysokých stromů, které je okrádají nejen o zbytky vody, ale také o světlo. Vzhledem k tomu, že konvenční hospodaření nebylo schopné vytvářet nové stromy s podobným habitem (tvarem), je jen otázkou času, kdy odumřou i poslední pamětníci lepších časů a Soutok přijde nejen o krajinnou dominantu, ale také o nemalou část unikátního druhového bohatství.

Na rozdíl od stromů, které vyrůstaly ve světlém lese s dostatkem prostoru pro vytvoření mohutné koruny, nabízejí stromy z hustých porostů jen minimum specifických biotopů (viz text) a po smýcení okolního porostu trpí šokem z náhlého oslunění. Jsou sice rychle vyhledány některými mobilnějšími druhy hmyzu, jako je tesařík obrovský, nicméně žír jeho larev v kmeni způsobuje oslabeným stromům další stres a v kombinaci s jinými faktory, jakými je např. sucho, může vést k předčasnému odumření celého stromu. Oproti tomu mohutné stromy s dostatečně rozvinutou korunou, přivyklé na vyšší míru oslunění, mohou poskytovat útočiště tesaříkům a mnoha dalším druhům vzácného hmyzu dlouhá desetiletí, jako např. duby v zámeckém parku v Lednici.

Od roku 2007 se na pasekách začaly na základě popudu AOPK ČR a JMK ponechávat výstavky (stromy ušetřené těžby), které poskytují útočiště některým druhům hmyzu (např. tesařík obrovský, krasec dubový). Po dohodě s Lesním závodem Židlochovice je ponecháváno 100 stromů na 10 ha obnovovaného lesa. Výběr výstavků provádějí před těžebním zásahem pracovníci LČR, s. p., a AOPK ČR. Za ponechané stromy LČR, s. p., vyplácí AOPK ČR újmu ve výši hodnoty dřeva (od roku 2009 do roku 2018 činila průměrná roční újma 4,5 miliónů Kč). Z pohledu ochrany přírody se však jednalo o opatření, které lze při konvenčním způsobu hospodaření považovat pouze za časově omezenou a nedostatečnou náhradu, neboť okolní výsadby výstavky opět zastíní. Počet výstavků nebyl vzhledem k potřebám zvláště chráněných živočichů optimální a ani habitus (tvar) ponechávaných stromů často není vhodný (jak pro jejich využití vzácnými druhy, tak i pro přežití náhlého oslunění po smýcení okolního porostu). Vzhledem k omezeným možnostem byly vybírány především staré stromy, které postupně odcházejí.

V nejcennějších porostech s vysokým podílem dubu by se proto podle nového LHP měl zcela změnit způsob obnovy tak, aby byl zajištěn vysoký podíl výstavků, které zůstanou po dlouhou dobu osluněny. Jejich podíl na těžených pasekách by měl vzrůst na 20-30 jedinců na 1 ha. Osvícení lesní hospodáři nechávají v běžném hospodářském lese výstavky k vysemenění (přirozená obnova porostu) a až pak je pokácí. V našem případě se však jedná o stromy, které nemusí naplňovat kritéria nejhodnotnějšího stromu s tlustým a rovným kmenem, a měly by v porostu zůstat až do úplného rozpadu. Při výběru mají přednost stromy s dutinami, s křivými kmeny a jinak poškozené. Zvýšený podíl výstavků v nejcennějších porostech umožňuje vybírat nejen stromy, které jsou z pohledu ochrany přírody cenné v současnosti, ale i stromy mladší, tzv. adepty, které se v budoucnu stanou stejně hodnotnými. Tak by měla být zajištěna kontinuita biotopu živočichů vázaných na tyto stromy.

Výchova porostů

Jak bylo zmíněno v úvodu, cílem konvenčního lesnického hospodaření je vypěstovat porost s rovnými kmeny podle zásad řádného lesního hospodáře. Zásahy jsou proto koncipovány tak, aby porost zůstal co nejvíce uzavřen, koruny stromů neměly možnost se více rozrůstat a konkurence jejich sousedů v boji o světlo nutila stromy růst do výšky. Při běžných výchovných zásazích jsou také odstraňovány ty, které mají křivé kmeny, které předrůstají své sousedy a stromy se sníženou vitalitou. Tento způsob výchovy, kdy je po celou dobu usilováno o maximální zápoj, zcela pomíjí nároky světlomilných rostlin a živočichů. Živočichové v současnosti v podstatě živoří na stromech z předminulého století, které ještě rostly ve světlejších lesích, obvyklých pro opuštěné způsoby hospodaření. Při takovém způsobu hospodaření mohutné stromy s rozložitou korunou vznikat nemohou, počty živých starodubů, pamětníků lepších časů, v porostech klesají (vitálnější a vyšší stromy v okolí je okrádají o vodu i o světlo) a vyhlídky druhů, vázaných na mohutné staré stromy, se rok co rok zhoršují.

Do lesních hospodářských plánů proto byly začleněny cílené výchovné zásahy pro záchranu druhů, které povedou k prosvětlení stávajících zapojených porostů a to jak mladých, tak porostů starších. Celkem bylo vybráno 85 ha porostů ve věku od 20-60 let, kde by mělo dojít k intenzivním výchovám. Také v porostech s vysokým zastoupením dubu, které nemají být podle lesního hospodářského plánu ještě těženy, by se intenzita předmýtních zásahů měla zvýšit. Při výchovných zásazích v mladých porostech by měly být šetřeny i tvarově nevhodné stromy (s křivým kmenem), které mohou být v budoucnosti vhodným biotopem pro řadu druhů hmyzu. Ve starších porostech by pak měly být šetřeny i stromy doupné a odumírající.

Těžby a způsob hospodaření

Těžební zásahy jsou v podstatě podkapitolou obnovy lesa. Každá obnova lesa začíná těžebním zásahem. Jak bylo uvedeno výše, byla obnova prováděna holosečně v obnovních blocích s ponecháním několika výstavků po ploše. Části porostů tak byly mýceny jednorázově a na ploše po takovém zásahu zůstávalo pouze několik výstavků stresovaných světelným šokem, které na holé ploše zažívají šok a rychleji odumírají.

V lesním hospodářském plánu najdeme dvě významná čísla, která vypovídají o tom, kdy a jak bude obnova provedena. První z nich se nazývá obmýtí. Takové číslo uvádí, v jakém věku bude porost smýcen. Jestliže je například obmýtí 140 let, tak bude porost vykácen, jakmile dosáhne tohoto věku. K obmýtí se přidává ještě obnovní doba, což je v podstatě časová perioda, která uplyne od prvního do posledního zásahu v daném porostu. Pokud je například obnovní doba 20 let a obmýtí 140 let, tak první seč proběhne ve 130 letech a poslední ve 150 letech (tato čísla jsou vztažena k celé ploše porostů - mluvíme tedy často o desítkách hektarů lesa, nikoliv o jednotlivých pasekách v tom kterém porostu, viz níže).

Pro lepší pochopení lze uvést příklad holosečné obnovy 20 ha porostu, který dosáhl mýtního věku a vstoupil do obnovy: V roce 2019 bude vytěženo prvních 10 ha, přičemž jednotlivé seče musí být od sebe odděleny zbývajícím lesem (minimálně porostní žebra). Pokud duby na zalesněných pasekách úspěšné odrostou agresivní buřeni, je možné provést další seče ve zbývajících částech. Zpravidla se to povede do 10 let od prvního kácení. Díky tomuto systému může vzniknout během jednoho decénia 20 ha plocha s duby ve stáří 1-10 let.

V minulých lesních hospodářských plánech byla u dubových porostů na Soutoku nastavena délka obnovní doby 20 let, takže pokud by byla obnova celého 20 ha porostu zahájena v roce 20120, dokončena by měla být v roce 2040.

Dubový porost ve věku 130 let představuje svou existencí velmi významný biotop pro mnoho druhů a má potenciál, při jiném způsobu obnovy, tuto funkci plnit dalších 100 let. Přijatá dohoda mez AOPK a LČR, s. p., vyjasnila, že ochrana přírody neusiluje o zakonzervování takovéch porostů a vyloučení jakýkoliv těžeb. Jen způsob obnovy, je možná trochu složitější, neboť bere ohled i na živočichy, kteří lese žijí.

Opět si můžeme pro lepší ilustraci uvést příklad, jak bude obnova porostů se zastoupením dubu nad 50 % (zhruba 700 ha na celé ploše EVL Soutok – Podluží a EVL Niva Dyje) probíhat podle shválených lesních hospodářských plánů: První těžební zásah proběhne také v roce 2020, ale nikoliv na 10 ha, ale po celé ploše porostu (20 ha). Po těžbě však nevzniknou holé seče, ale po celé ploše bude vykáceno cca 40 % stromů. Další zásah proběhne nikoliv po 10, ale po 15 letech. Ani při této seči ovšem nevznikne holina, pouze se z horní etáže starých stromů odebere dalších 30 %. Kácení by měly být ušetřeny stromy, které jsou, nebo mají potenciál stát se budoucími výstavky. Ze spodní etáže, která během 15 let narostla, budou odstraněny babyky, aby se vytvořil prostor pro přirozenou obnovu dubu, případně i podsadbu. Vzhledem k dlouhé obnovní době však obnova porostu stále nekončí a další těžební zásah proběhne opět po 15 letech, kdy bude z horní etáže odstraněno 20% stromů. Při zásahu bude brán ohled na tvar korun, přítomnost zvláště chráněných druhů, dutin apod. Stromy budou mít při tomto zásahu již 160 let. Současně s tímto zásahem bude ze spodní etáže opět odstraněna babyka a opět případně podsazeny duby. Celá plocha 20 ha stále zůstane pokryta zhruba 10% z původních stromů. Ty by měly představovat výstavky, které po skončení celé obnovy zůstanou na ploše. Poslední zásah bude proto cílen pouze na mírnou selekci nevhodných stromů a na odstranění podrostu babyky. V optimálním případě se po ploše objeví přirozená obnova dubu, kterou je nutné před agresivní babykou a jinými dřevinami chránit. V případě, že k přirozené obnově nedojde, je nutné takto obnovovaný porost zalesnit uměle. Dub je dřevina světlomilná a proto by hlavní podsadby měly proběhnout zhruba po 2. seči, kdy je již porost prosvětlen o 70%. Během celé obnovy jsou budoucí výstavky postupně připravovány na zvýšený světelný požitek. Neměly by tak zažívat stejný šok, jako při holé seči. Prosvětlené plochy umožňují přirozenou obnovu dubu, případně i podsadbu. Již při prvních velmi intenzivních těžbách se porost stává optimálním biotopem mnoha chráněných druhů. Do obnovy podle výše uvedených zásad by mělo během následujícího decénia vstoupit 700 ha, což je 5,39 % území obou EVL.

V obou LHP byly také vylišeny smíšené porosty dubu (zastoupení dubu 11 – 49 %) s dalšími druhy přirozené dřevinné skladby, ostatní porosty tvrdých listnatých dřevin (jasany, habry, jilmy, javory) se zastoupením dubu do 10 %, porosty měkkých listnatých dřevin a porosty nepůvodních dřevin. V těchto vylišených porostech se bude dodržovat zákonem stanovená velikost holé seče (1 ha), s vyšším počtem výstavků než doposud, a to až 20-30 ks na 1 ha. Díky tomu mohou být za výstavky vybírány i stromy mladé, které daleko lépe zvládají stres.

Daleko podrobněji jsou pak principy hospodaření rozpracovány pro navrhovanou národní přírodní památku Soutok, nicméně lze říci, že jsou analogické parametrům uvedeným výše.

Obrázek níže znázorňuje změny v lesních porostech při současném způsobu hospodaření (nevhodný způsob vedoucí k homogenní struktuře porostů a úbytku druhové pestrosti) a při navrhovaném způsobu hospodaření, při kterém zásahy postupně vedou k tvorbě pestré struktury porostů a k nárůstu atraktivity prostředí pro cenné druhy).

Sucho a změna vodního režimu

Vodohospodářské úpravy v druhé polovině 20. století měly devastující účinek na přirozený vodní režim lužního lesa. Novomlýnská přehrada zamezila záplavám v lužním lese, a spolu s napřímením vodních toků vedla k poklesnutí hladiny podzemní vody o 1 m. Následkem toho začal lužní les, pro nějž bylo zaplavování podmínkou existence, usychat a prakticky umírat. V 90. letech bylo povodňování částečně obnoveno, celkové sucho a nedostatek vody v posledních letech ale neumožňuje zavlažování provádět v potřebném rozsahu. Pro správné fungování ekosystému je tak potřeba vodní síť revitalizovat – nejenom lepší rozvedení a zadržení vody v krajině, ale i pro obnovu pestrých stanovišť přirozených říčních koryt namísto unifikovaných „kanálů“. Dalším problémem jsou migrační překážky na tocích, jako jsou různé jezy či přehrady. Kvůli nim se ryby nemohou řekami pohybovat tak, jako by potřebovaly – ty je potřeba postupně odstraňovat nebo zprůchodňovat. V současnosti AOPK intenzivně spolupracuje s LČR, s. p., na finalizaci projektu vzdouvacího jezu pod Pohanskem tak, aby bylo možno při splnění všech kritérií přivést více vody do oblasti Soutoku při normálních průtocích.