Oblast soutoku Dyje a Moravy o rozloze zhruba 130 km² tvoří pomyslné „véčko“ podél dolních toků obou řek. Na straně Dyje začíná pod Novomlýnskými nádržemi a pokračuje jihovýchodním směrem okolo Lednice a Břeclavi pod Lanžhot, kde se nakonec potkává s řekou Moravou. Ta přitéká ze severovýchodu od Hodonína podél hranice se Slovenskem. Jádrem území je lužní krajina mezi oběma toky pod Lanžhotem až po jejich samotný soutok, trojmezí Česka, Slovenska a Rakouska. Řeky a voda jsou základem lužní krajiny, tím, co stanovilo její podobu a ovlivňuje ji dosud.

Vodní toky, slepá ramena a meandry, trvalé i vysychající tůně, části krajiny zaplavované každoročně, jen při největších povodních nebo vůbec, to vše dohromady vytváří pestrou mozaiku, ve které najde domov obrovské množství organismů. Krajina utvářená vodou je navíc dynamická, neustále se vyvíjející a měnící svou podobu. Klíčové pro její fungování jsou pravidelné povodně, které přináší nejen vláhu, ale i živiny. Narušení tohoto přirozeného režimu – svázání řek do umělých koryt, konec záplav – může vést až k zániku lužního lesa a nivních ekosystémů, jak je známe.

Řeky, ramena a tůně

Dolní toky řek Moravy (průměrný průtok na soutoku 65 m³/s) a Dyje (průměrný průtok na soutoku 44 m³/s) spolu s několika dalšími, menšími řekami (Kyjovka, Svodnice, Trkmanka) vymezují celé území a dávají mu jeho typický charakter. Lužní les je navíc protkán sítí vodních kanálů, říčních ramen a je plný stojatých vodních ploch – některé z nich jsou trvalé, mnohé se naplní vodou jen při povodních a zvýšených průtocích a poté během roku pomalu vysychají. Celková délka vodních toků (včetně slepých a poloslepých ramen, meandrů a lužních periodických vodotečí) je 327 km. V období povodní je množství vody protékající řekami výrazně vyšší: nejvyšší průtok v řece Dyji byl u Dolních Věstonic zaznamenán v roce 1941 – 820 m³/s, na řece Moravě v červenci 1997 – cca 900 m³/s. Pravidelné jarní povodně byly výrazně omezeny po výstavbě vodního díla Nové Mlýny v 70.–80. letech minulého století. Poslední přirozené povodně byly na dolním toku řeky Dyje v roce 1972 a na řekách Moravě a Kyjovce v roce 1977. V současné době nahradilo přirozené povodně alespoň umělé zavlažování, jelikož pro fungování zdejších ekosystémů jsou jedním z klíčových prvků.

Tvořivá činnost vody

Pro přirozené, člověkem nezregulované úseky řek je charakteristické meandrování. V zákrutech a meandrech voda na materiál na nárazových březích unáší, na opačné straně jej zase ukládá. V meandrujících řekách se střídají místa s rychlým i pomalým prouděním. Na nárazových březích, kde voda materiál odebírá, vznikají hluboké tůně a kolmé stěny. Na opačném břehu, s pomalejším proudem řeky, dochází k usazování materiálu a tvorbě píščito-hlinitých náplavů. Během velkých průtoků může dojít k protržení meandru v nejužším místě a tím ke vzniku říčních ramen.

Právě pozůstatky bývalých meandrů – říční ramena – jsou častým vodním prvkem lužních lesů, rozpoznatelné svým typickým tvarem půlměsíce. Některá jsou stále napojená na hlavní tok, jiná už jsou mrtvá a tvoří tůně – v těch hlubokých voda zůstává po celý rok, v jiných – periodických – vydrží jen chvíli. Výsledkem je mozaika různých pestrých typů prostředí, v nichž žijí nejrůznější organismy.

Říční náplavy

Celé území má na první pohled jednotvárný charakter ploché krajiny říčních niv a jejich teras. Výškové rozdíly mezi nejvyšším a nejnižším bodem nivy se pohybují řádově v jednotkách metrů. Z geologického hlediska je oblast tvořena sedimenty Vídeňské pánve, která zde dosahuje mocnosti cca 5 500 m. Nejblíže k povrchu se nacházejí sedimenty fluviální – uložené řekou. Voda totiž při svém putování unáší velké množství písku, štěrku a dalšího materiálu. Na místech s prudším sklonem – typicky v horních částech povodí – má voda hodně síly, zahlubuje se do terénu a ukusuje z břehů. Naopak na dolním toku voda zpomalí a začne ukládat částice, které posbírala při své korytotvorné činnosti v horních částech toku. A právě takové, i desítku metrů mocné náplavy písků či hlín tvoří podloží většiny krajiny Soutoku. Tyto náplavy se ukládaly různě rychle a jejich složení nám může prozradit mnoho o historii krajiny. Například až čtyřmetrová vrstva tzv. povodňových hlín dokazuje, že v 10.-14. století se intenzita povodní vlivem odlesňování výše položených částí povodí zvýšila. Člověk tak dal základ lužnímu lesu, jak jej dnes známe.

Měkký a tvrdý luh

Měkkým luhem je nazýván lužní les v místech s vysokou hladinou podzemní vody, tzn. nejen podél vodních toků, ale především ve sníženinách, které bývají pravidelně a dlouze zaplavovány. Svůj název dostal měkký luh podle tvrdosti (či spíše měkkosti) dřeva. Rostou zde dřeviny s rychlými přírůsty – vrby, topoly a olše. Těmto druhům zamokření nevadí, a mnohdy jej přímo vyžadují. Vrba bílá dokáže například přežít i na místech zatopených téměř celý rok. Vodohospodářské úpravy měly na měkký luh negativní dopad. Kromě zamezení pravidelných záplav došlo i k poklesu hladiny podzemní vody, na některých místech až o 90 cm.

Území tvrdých luhů je situováno v místech s nižší hladinou podzemní vody, kde k zaplavování vodou dochází jen na krátkou dobu v roce. Nejrozšířenějším, ale také bezpochyby nejtypičtějším a nejimpozantnějším stromem je dub letní. Dosahuje výšky až 35 metrů a může se dožít i několika stovek let. Dalšími představiteli tvrdého luhu jsou jilmy, jasany, javor babyka, méně také lípa srdčitá a habr. O obyvatelích lužního lesa si přečtete zde.

Hrúdy: na vrcholky písečných dun

Hrúdy tvoří v lužním lese místa, která většinou nebývají zaplavována ani při větších záplavách. Jsou to pozůstatky vrcholků písečných dun, které zde uložil vítr v chladnějších obdobích třetihor. V minulosti hrúdy vystupovaly nad okolní terén i deset metrů. S častějšími povodněmi a větším ukládáním materiálu se výškové rozdíly zmenšily a dnes už je rozdíl jen několik málo metrů. Na vrcholky hrúdů však voda stále nedosahuje ani při větších záplavách, a ty během záplav poskytují útočiště lesní zvěři. I díky ní byly hrúdy prosvětlené, bez zapojené stromové vegetace. Nezalesněné hrúdy podmiňují zastoupení druhů, které jsou vázány na vysychavé a chudé půdy.