Silně podmáčená stanoviště

Život v lužním lese ovlivňuje zejména voda. V nejvlhčích, nejčastěji a nejdéle zaplavovaných částech – měkkém luhu – rostou vlhkomilné druhy bylin – sněženka podsněžník, kosatec žlutý nebo vzácná bledule letní. V plném létě převládá kopřiva dvoudomá. Celoročně podmáčená místa v měkkém luhu bývají lemována porostem rákosin a ostřic. Ve stojatých vodách rozkvétají stulík žlutý, leknín bílý, žebratka bahenní a další druhy. Z typických živočichů je možno zmínit brouky tesaříka pižmového, lesáka rumělkového nebo unikátní populaci tesaříka alpského. Ten má na Soutoku jedinou nížinnou populaci v republice. Jinak je tento ohrožený brouk vázaný spíše na bukové porosty v podhůří. Na Soutoku však tento brouk buky nenajde, živí se zde širší paletou druhů stromů, zahrnující především javory (babyky). Přírodním „inženýrem“ lužního lesa je bobr, kterému se v oblasti Soutoku velmi daří.

Méně podmáčená stanoviště

V o něco sušším tvrdém luhu na jaře rozkvétají dymnivky, sněženka jarní, sasanky, orsej jarní a v některých místech se celé rozsáhlé plochy zelenají porostem česneku medvědího.

Další velmi zajímavou rostlinou je áron východní. Jeho květ se ukrývá ve vysokém toulci s hladkými stěnami, po kterých k nim sklouzne hmyz, přilákaný omamnou vůní. Z pasti se pak dostane až po několika hodinách, kdy toulec uvadne, a má tak dostatek času na opylení rostliny. Typickými zástupci ptáků jsou čáp černý, hnízdící v lesních porostech, a dravci (jako jsou luňák hnědý a červený, orel královský i o. mořský). Právě dravci k úspěšnému hnízdění vyžadují klid. Rušení – ať už těžbou dřeva, nebo třeba jen neznalými návštěvníky – může vést až k opuštění hnízda. Soutok je také mimořádnou lokalitou z hlediska hub – pouze zde totiž nalezneme tolik vzácných a krásných dřevožijných hub, jako jsou hlívovec ostnovýtrusý, kalichovka lužní nebo houževnatec pohárovitý

Světlé a řídké lesy

Mnohé druhy, které patří k těm nejvzácnějším a nejohroženějším, jsou vázány na specifické podmínky otevřených lesů, kdysi na Soutoku typických, dnes prakticky vymizelých. Způsob osekávání výmladků zajišťoval vznik mohutných, rozložitých pařezových pňů, které zůstávaly v lese po mnoho stovek let. Mezi druhy, které jihomoravské střední a pastevní lesy v minulosti hojně obývaly a dnes jsou na hranici vymření nebo už dávno za ní, patří jasoň dymnivkový, okáč jílkový, hnědásek osikový nebo bělásek východní. Typickým druhem, který takové pařeziny potřebuje ke svému vývoji, je i největší český brouk, roháč obecný. Dařilo se zde také světlomilným keřům, jako je dřín obecný, ptačí zob obecný či zimolez obecný, případně dřevinám typu jabloně lesní nebo hrušni polničce.

Okraje lesů

Po změně lesního hospodaření byly tyto druhy vytlačeny zejména na kraj lesa, případně na paseky – ty však mají jinou strukturu a dynamiku, a neumožňují dlouhodobou existenci druhů. Z takových rostlin můžeme jmenovat druhy jako tomkovice plazivá, ostřice doubravní, prvosenka jarní, zvonek broskvolistý, večernice lesní či violka divotvárná.